Jak v Ústavu pracujeme 

V Ústavu integrálních duchovních věd, z.ú., chápeme duchovní cestu jako systematický proces, který začíná probuzením vnitřní jiskry duchovního vnímání. Tato jiskra je v člověku odjakživa, ale často zůstává neprobuzená. Jakmile se probudí, člověk začíná pokládat otázky: "Kdo jsem? Odkud přicházím a kam směřuji? Jaký je smysl mé existence?"

Tyto otázky se postupně stávají součástí jeho vědomí. Člověk se snaží hledat odpovědi, často nejprve ve vlastním životě a v běžných systémech psychologických či emocionálních, které však nestačí nasytit jeho duchovní touhu. Na tomto místě může nastat rozhodnutí: vzdát se a vrátit k běžnému životu, nebo pokračovat v hledání. Ti, kteří pokračují, nakonec vstupují do ryzího duchovního systému, kde se mohou učit pracovat se svou přirozeností a směřovat k vysvobození z egoistické orientace. 

Jde o přípravnou fázi. V této fázi se člověk učí pozorovat vlastní impulzy, touhy a vzorce jednání, aniž by je zatím přeměňoval. Sleduje své reakce a postupně si uvědomuje zákonitosti, které řídí chování jeho ega. Cílem je vybudovat stabilní a vědomou pozici, ze které může bezpečně vstoupit do skutečné duchovní práce.

V našem pojetí není ego ničím špatným. Je to přirozená součást člověka, jehož podstata spočívá v touze mít a vztahovat vše k sobě. Vše, co člověk činí, je podmíněno touto přirozeností. Ego je výchozí materiál, se kterým nelze jednat represivně. Nelze jej zničit ani ignorovat. Místo toho jej člověk může vědomě pozorovat a transformovat, postupně rozvíjet svou schopnost odevzdávat a dávat ku prospěchu druhých.

Duchovní práce, jak ji v Ústavu pojímáme, je proces, který začíná překročením; bodem, kdy člověk získává schopnost nahlédnout ego jako svou nižší přirozenost. Po překročení ego již člověku nevládne, ale stále existuje jako materiál k práci. Úkolem člověka je vědomě řídit, co přijímá, co transformuje a co odevzdává vyššímu principu; Dárci či Jedinému. Tímto způsobem se energie, která byla původně zaměřena na sebe, postupně mění v sílu tvořivou, dávající a prospěšnou světu.

Práce s egem je náročná. Každé upozadění vlastní touhy pro sebe, každá snaha sloužit druhým, přitahuje duchovní sílu, která posiluje jiskru v člověku a připravuje jej k dalšímu duchovnímu růstu. Člověk tuto práci vykonává nejefektivněji ve společenství, mezi lidmi, kteří směřují stejným směrem. Sdílené úsilí umožňuje unést a transformovat energii, která by individuálně byla neúnosná.

Celý proces je zákonitý a postupný: od probuzení jiskry, přes opakované vzestupy a pády, přes překročení ega, až po stabilizaci nové duchovní identity. Duchovní práce není okamžitý zážitek ani extáze; je to kontinuální proces budování nového místa v přirozenosti člověka, které umožňuje plně využít jeho potenciál ve prospěch druhých.

V Ústavu integrálních duchovních věd, z.ú., se tedy věnujeme tomu, aby každý student pochopil zákonitosti vlastní přirozenosti, naučil se s ní pracovat a postupně rozvinul schopnost dávat a tvořit, místo aby zůstával omezen egoistickými tendencemi. Takto postupně vzniká stabilní, vědomá duchovní praxe, která je základem dalšího růstu a přispění světu.