OBVIŇOVÁNÍ (neodborné esejistické zamyšlení nad sklonem k obviňování)

"Už zase jsi něco rozbil," křičím na svého syna. "Ty vždycky všechno rozbiješ."

"Ale já za to nemůžu," pláče syn. "To nebylo schválně."

"A kdo za to může?", křičím stále z hluboké frustrace.

"Ty!" křičí už i syn. "Ty, protože na mě křičíš," dodává.

Obviňování. Mechanismus, který všichni známe, i když si jej málokdy skutečně připustíme. Něco se odehraje, v nás vyvstane chaos, frustrace či strach a jediný strategický krok je útok. Obvinit druhého jako zdroj problému a mé frustrace. Člověk jako by měl k obviňování přirozený sklon, jako by se tímto typem útoku bránil něčemu, co je pro něj příliš těžké přijmout. A příliš těžké cítit.

Procitne-li však člověk v aktu obviňování, dokáže si všimnout, jako by celé jeho nitro bylo obaleno ocelovou konstrukcí a to, co ukazuje na vinu druhého, bylo jen pouhou, řídkou karikaturou snažící se udržet to, co je za zdí, při životě.

Co za děsy se v nás musejí odehrávat, budujeme-li si tak pevné ocelové zdi, které nás mají chránit? Jak křehcí jsme pod onou konstrukcí?

Obviňování, zdá se, je v jádru vlastně rozštěpením, v jehož středu žije stud ze selhání. Tento typ studu je jedním z nejsvíravějších, a přesto nejméně si připuštěných studů. Sevře tak silně, že zranitelné a křehké nitro zahalí do oceli, aby ho nevystavilo další ukrutné ztrátě a bolesti, přitom však zároveň brání uzdravení a regeneraci duše.

Stud rozštěpuje jednoho na dva. Jeho sevření nelze zmírnit vůlí, ani vyjednáváním. Je to archetypální síla, která se neotevře před ničím jiným, než před milujícím zájmem. Dokážeme-li se v momentě, kdy se v nitru chvějeme strachem, očima hledáme a prstem utvrzujeme viníka, zastavit a s čistou zvědavostí se podívat na celý ten roztodivný mechanismus v sobě, zjistíme, že stud, ač se tak zprvu zdá, nestojí proti nám, ale jako moudrý průvodce ukazuje směr, který si nežádá nic, než náš čistý, nepodmíněný, milující zájem. Zjistíme také, že za zdmi konstrukce neleží příšera, která nás pozře, ale křehká, zraněná a vystrašená bytost, která se děsí, že za svou nedokonalost přijde o lásku.

Dokážeme-li se na obviňování, stud a vlastní bolest, podívat se zájmem a láskou, ucítíme, jak se sevření studu rozvolňuje a sklon k obvinění druhého se rozvolňuje spolu s ním.

Nakonec člověk spočine v okamžiku uvědomění, že viníkem je nám neznámý sled příčin a podmínek a že milující zájem nerozvolňuje pouze stud ze selhání, ale i srdce druhého, který je konečně uviděn v přijetí.