2. Princip: touha přijímat, blízkost a vzdálenost

Když se původní jednotná duše rozdělila na nespočet jisker, každá jiskra vstoupila do srdce jednoho člověka. A tak se člověk stal vědomou bytostí, která vnímá sebe sama jako oddělenou. Jeho touha však byla podrobena jeho tělesnosti, a tak vše, co si přál, nemohlo překročit práh jeho přirozenosti. Člověk se tak ocitl v uzavřeném kruhu vlastního prožívání; touží a jeho touha se vztahuje především k němu samému, neboť jiného ve své bezprostřední zkušenosti nezná.

Člověk je v integrálním duchovním systému chápán jako touha přijímat. V předchozím principu jsme si ukázali, že vůlí Vyššího je dávat dobro. Zde se přibližujeme poznání, že člověk stojí vůči této kvalitě v opačné formě. Jeho Stvořitelem daná schopnost není dávat, ale přijímat. A tak je člověk uzamčen ve svém výchozím nastavení: i tehdy, kdy se jeho jednání jeví jako dávání, zůstává v jádru poháněno přijetím pro sebe.

Toto nastavení nelze chápat jako chybné. Nelze jej ani cítit jako špatné. Nelze si jej vyčítat ani odmítat. Může se jevit omezené, ale nikdy není nedůstojné. Touha přijímat je základním určením člověka v jeho pozemské přirozenosti. Je to nastavení, nikoli selhání. A dokud se v člověku neprobudí touha po Vyšším, zůstává v tomto rámci uzavřen.

Zde se nám otevírá porozumění blízkosti a vzdálenosti. Tyto pojmy nelze chápat jako fyzickou vzdálenost mezi objekty, protože v duchovním systému neexistuje čas ani prostor. Vzdálenost či blízkost je třeba chápat jako míru shody či rozdílu ve formě. Blízkost vzniká tehdy, když se vlastnosti přibližují; vzdálenost tehdy, když se rozcházejí. Nejde tedy o prostor, ale o vztah.

Jestliže je vůlí Vyššího dávat a přirozeností člověka přijímat, pak mezi nimi vzniká stav vzdálenosti právě proto, že jejich formy nejsou totožné. Tato odlišnost vytváří napětí, které člověk vnímá jako oddělenost, neporozumění či nedostatek spojení.

Vzdálenost však není konečný stav. Je výchozím bodem pro pohyb. Člověk je veden k tomu, aby svou touhu postupně poznával, rozlišoval její vrstvy a začal vnímat, že její forma může být proměněna. Ne však tím, že by ji potlačil, ale tím, že ji nasměruje jiným způsobem.

Blízkost vzniká tehdy, když se forma touhy přijímat začne přibližovat kvalitě dávání. To ale neznamená, že člověk přestane přijímat. Znamená to, že jeho přijímání přestává být uzavřené samo do sebe a začíná se vztahovat ke zdroji. V tomto pohybu se mění samotná kvalita vztahu: to, co bylo dříve oddělující, se stává spojujícím.

Člověk tak nevystupuje ze své podstaty, ale učí se s ní zacházet. Touha přijímat zůstává, ale její orientace se proměňuje. A tato proměna určuje míru blízkosti. Čím více se forma touhy přibližuje kvalitě dávání, tím menší je vzdálenost. Čím více zůstává uzavřená v sobě, tím větší je oddělení.

Tento princip zároveň umožňuje porozumět tomu, proč vnější činy samy o sobě neurčují kvalitu vztahu. Dva lidé mohou konat totéž, a přesto být v odlišné blízkosti. Rozhodující není čin, ale forma touhy, ze které vychází. To, co se jeví jako dávání, může být ve skutečnosti přijímáním pro sebe. A naopak i tiché přijetí může nést kvalitu spojení, pokud je v souladu s vyšší formou.

Blízkost a vzdálenost jsou tedy proměnlivé stavy, které odrážejí vnitřní nastavení člověka. Nejsou dané jednou provždy. Každý okamžik představuje možnost posunu skrze zpřesnění vnitřního směru.

Touha přijímat se tak stává nástrojem poznání. Ukazuje člověku, kde se nachází, jaký je jeho vztah ke zdroji a jakým směrem se může ubírat. V její formě se odráží míra blízkosti i vzdálenosti. A skrze ni se otevírá cesta k postupnému sjednocení toho, co se na počátku rozdělilo.