3. princip: Čtyři fáze duchovního vývoje
Duchovní vývoj není cesta odněkud někam, ale proměna toho, odkud člověk žije. Nemění se svět, ale způsob, jak jím procházíme.
1. fáze: přijímání pro přijímání
Na počátku člověk přijímá podobně, jako když země přijímá déšť, bez vědomí toho, že by to mohlo být jinak.
Je ponořený do bezprostředního prožívání sebe jako oddělené jednotky. Svět se mu jeví jako něco, co je před ním, jako pole věcí, které mají být uchopeny, využity nebo pochopeny podle toho, jak se člověka dotýkají.
Nejde však o vědomé sobectví. Spíše o to, že `já` je neviděným středem všeho, aniž by si toho člověk byl vědom. To, co k člověku přichází, má význam podle toho, jak vstupuje do jeho prostoru.
Svět je tam `venku` a je třeba se v něm orientovat. Smysl se rodí z uspokojení, z přežití, z naplnění potřeb. To, co přesahuje tento kruh, ještě nemá pražádnou váhu.
Druzí lidé se objevují jako ti, skrze které něco přichází, nebo něco stojí v cestě. A skrze tento uzavřený kruh, toto přijímání a toto stání v cestě začíná v člověku vznikat první trhlina.
Tato trhlina je jako sotva znatelný nesoulad, který začíná naznačovat, že samotné přijímání nedokáže unést vše, co se v životě otevírá.
2. fáze: dávání pro přijímání
Pak se proud lehce obrací. Člověk začne vycházet ze sebe ven, a poprvé zakouší, že i v tomto pohybu je život.
Objevují se náznaky vztahu, zodpovědnosti i smyslu. Druhý člověk přestává být jen prostředkem k získání a začíná být někým, koho je možné vnímat jako druhého. Svět se nezdá jen jako něco k užití, ale jako prostor, do kterého lze vstoupit vědoměji.
Člověk dává a v dávání nachází naplnění. Pocit, že jeho jednání má hodnotu. Že tak je to správné.
A přece se kruh stále uzavírá. Jen jemněji než dřív.
To, co dává, se k němu vrací jako význam, jako potvrzení, jako tichý pocit, že je tím, kým má být. V tomto kruhu se rodí obraz lepšího sebe, kultivovanějšího, vědomějšího.
Druzí jsou stále důležitější. Vztahy se prohlubují. Empatie roste. A přesto, někde pod tím vším, začíná být patrné, že i toto dobro se stále vztahuje k němu.
Tato fáze je jako most, bez kterého by nebylo možné jít dál.
3. fáze: dávání pro dávání
Po čase přichází tiché rozpoznání. Něco se uvolní a to, co bylo středem, přestane držet vše pohromadě.
Člověk jedná, ale už ne proto, aby se k sobě vracel. Jednání se stává odpovědí na to, co je přítomné, nikoliv prostředkem, jak něco získat ani v jemné podobě.
Svět se začne ukazovat přímočařeji. Méně zkreslený tím, co to znamená `pro mě`. Objevuje se citlivost k tomu, co je skutečně potřeba, ne jen k tomu, co by si člověk přál.
`Já` nezmizí. Ale ustoupí. Už není středem, ke kterému se vše vztahuje a ze kterého se vše řídí. Proměňuje se a stává nástrojem orientace.
Druzí přestávají být zdrojem identity i prostředkem k užití. Vztahy se uvolňují. Člověk je nezatížen návratem k sobě.
Tato fáze přináší klid, ale i zvláštní otevřenost. Člověk se už nemůže opřít o to, co ho dříve neslo.
A zároveň se objevuje jemné pokušení: uchopit tuto lehkost a udělat z ní novou podobu sebe sama.
4. fáze: přijímání pro dávání
Nakonec se pohyb promění v celek. Člověk znovu přijímá, ale nic si už nepřivlastňuje.
Realita se nejeví ani jako něco `proti němu`, ani `pro něj`. Je sdíleným prostorem, jehož je součástí. Ne oddělenou, ale ani rozpuštěnou.
To, co k němu přichází, jím prochází. Nezůstává jako vlastnictví, ale ani se neztrácí. Přijímání a dávání se přestávají rozlišovat.
`Já` zde funguje jako jemný nástroj orientace, ne jako střed. Identita je lehká, pohyblivá, nepřidržuje se.
Druhý zůstává druhým, a přesto není oddělený. Vztah není založen na potřebě ani na úsilí. Je spoluúčastí na ději.
Zde mizí základní rozpor: přijímání už není braní a dávání není ztráta.
Zůstává jeden jediný pohyb, který nepotřebuje být vlastněn, aby byl skutečný.
Člověk nejprve bere, protože jinak nevidí.
Pak dává, a přesto se k sobě vrací.
Poté dává a přestává se vracet.
A nakonec i přijímá tak, že nic nezůstává jen jeho.
Pozn: Jednotlivé fázi nelze rozpoznat z vnější podoby činu, protože tentýž skutek může vyrůstat z odlišných míst. Rozhodující je, kam se jednání v člověku vrací, zda se uzavírá zpět k němu, nebo zůstává otevřené.