5. Princip: Svobodná vůle, odměna a trest
Dnes si představíme a zkusíme propojit a prozkoumat téma; svobodné vůle, odměny a trestu. Tento princip nemůžeme chápat jako izolované procesy, ani čistě jako vnitřní proces vědomí, ani pouze jako soubor morálních pravidel. Ve své podstatě jde o jednotný systém, ve kterém se propojují tři roviny: svobodná vůle, vnitřní zákonitost a morální realita. Tyto tři roviny jsou různé projevy téhož principu.
Svobodná vůle nemůže být v integrálním systému chápána jako libovolnost, ale spíše jako schopnost orientace. Člověk se v každém okamžiku vztahuje k realitě určitým způsobem: může směřovat k pravdivosti, odpovědnosti a souladu, nebo se od nich odchylovat. Tato orientace ale není pouze vnitřní; okamžitě se promítá, odráží do morální roviny jednání. To, co je v nitru nesouladem, se navenek projevuje jako morální selhání. A naopak, to, co je vnitřně uspořádané, se projevuje jako spravedlivé a pravdivé jednání.
Odměna a trest v rámci tohoto poznání jsou přirozené důsledky této orientace. Odměna je stav souladu; tj. vnitřní jasnost, integrita, schopnost vidět věci pravdivě a zároveň život, který je morálně uspořádaný, vztahově funkční a spravedlivý. Trest je stav nesouladu; tj. zamlžení, napětí, oddělenost a zároveň morální rozpad, který se projevuje ve vztazích, v jednání i ve společnosti.
Tuto jednotnou strukturu lze sledovat na archetypálním příběhu Adama a Evy, jak je podán v Genesis.
Zahrada Eden pravděpodobně představuje jak reálné místo, tak stav bytí v jednotě. V tomto stavu je člověk v přímém souladu s pravdou, s Jediným. Neexistuje vnitřní rozpor ani morální konflikt. Jednání je spontánně správné, protože vychází z jednotného vědomí. To je původní odměna: stav, ve kterém se vnitřní a morální rovina nerozcházejí.
Zlom nastává ve chvíli odklonu. Tento krok je aktem svobodné vůle: člověk se odvrací od jednotného principu a začíná vnímat realitu jako rozdělenou. Tento odklon má dvojí povahu. Na jedné straně jde o změnu vědomí, vzniká dualita, oddělené já. Na druhé straně jde o morální selhání, narušení důvěry a pravdivosti. Tyto dvě roviny nelze oddělit; jsou to dva aspekty téhož aktu.
Bezprostředním důsledkem je vznik studu, hanby. "Otevřely se jim oči a poznali, že jsou nazí." Stud je zde prvním projevem trestu, ale je třeba ho chápat přesně: ne psychologicky, ale jako přímý důsledek morálně-vědomého nesouladu. Člověk nejen "vidí jinak", ale zároveň vnímá, že tento stav není v pořádku. Stud je tedy mostem mezi vědomím a morální zákonitostí; je to prožitek nesouladu, který má jak existenciální, tak etický rozměr.
Se studem přichází skrývání. Člověk se odvrací nejen od pravdy, ale i od jejího přiznání. Tím se prohlubuje vnitřní rozpor a zároveň se narušuje morální integrita. To vidíme v příběhu dále: Adam obviňuje Evu. Tento moment je zásadní, protože zde dochází nejen k první psychologické obraně (já ne, to ona), ale také k morálnímu úpadku; odvrácení se od odpovědnosti a narušení vztahu k druhému.
V tomto místě můžeme jasně nahlédnout propojení všech tří rovin:
svobodná vůle: Adam se rozhoduje, jak zareaguje
vnitřní zákonitost: jeho vědomí se dále fragmentuje
morální rovina: dochází k nespravedlnosti a obvinění
Vyhnání ze zahrady je pak přirozeným důsledkem. Stav jednoty již není možný, protože byl narušen jak vnitřně, tak morálně. Člověk vstupuje do reality, která odpovídá jeho stavu: do světa námahy, nejistoty a rozdělení. Tato dynamika pokračuje i v příběhu potomků Adama a Evy, u Kaina a Ábela.
Kain prožívá závist a hněv. Tyto stavy jsou vnitřní, ale okamžitě mají morální dimenzi. Závist narušuje vztah k druhému, hněv vytváří tlak na jednání.
I zde existuje svobodná vůle. Je naznačena možnost tyto impulzy zvládnout, nepodlehnout jim. To znamená, že člověk není determinován svým vnitřním stavem. Vždy existuje bod, ve kterém může zvolit jiný směr jak ve vědomí, tak v jednání.
Kain tuto možnost nevyužije. Vnitřní napětí přechází v čin: dochází k násilí a vraždě. Zde se proces uzavírá v extrémní podobě. To, co začalo jako jemný odklon ve vědomí a morální selhání v odpovědnosti, se rozvinulo přes stud, obviňování, závist a hněv až k destrukci života.
Tato posloupnost ukazuje zákonitost:
odklon od pravdy → stud
neintegrovaný stud → obviňování
obviňování → narušení vztahů
narušené vztahy → závist
závist → hněv
hněv → násilí
Každý krok je zároveň vnitřní stav i morální akt. A každý krok je místem, kde působí svobodná vůle.
Odměna a trest se v tomto světle ukazují jako proces, nikoli jako jednorázové události. Trest začíná jako jemná ztráta jasnosti a integrity a může postupně eskalovat až do destruktivního jednání. Odměna naopak odpovídá opačnému směru: přijetí odpovědnosti, pravdivost, schopnost nést rozdíl bez závisti, transformace hněvu. Tyto kroky vedou k obnově jednoty, vnitřní i morální.
Není možné být vnitřně v souladu a zároveň jednat nespravedlivě; tyto dvě věci se vylučují. Stejně tak není možné dlouhodobě jednat morálně a přitom zůstat vnitřně rozdělený. Jedno se promítá do druhého.
Celý rámec tak stojí na jednotě: svobodná vůle umožňuje orientaci, vnitřní zákonitost určuje důsledky této orientace a morální realita je jejím konkrétním vyjádřením v jednání. Odměna jsou přirozené projevy toho, zda se člověk pohybuje v pravdě uvnitř i navenek.
A ještě jeden bod na závěr:
Existují teorie, které říkají, že člověk nemá žádnou svobodnou volbu, že vše řídí Jediný. Také existují teorie, že člověk má absolutní svobodnou volbu a Jediný jen přihlíží.
V případě myšlenkových her, jako jsou tyto můžeme pro jasnost, použít toto měřítko:
'Vše co se událo do teď bylo pod vedením Jediného, ale nyní, toto rozhodnutí před kterým stojím patří mě.'
Je pravda, že nehledě na to, co jsme kdy spáchali či dobro, které jsme přinesli, vše se odehrává v Jediném, neboť není nic kromě Něj a vše řídí On. Ale v otázce přilnutí či odklonu máme každý okamžik novou příležitost zůstat s Ním v souladu a nebo se odklonit.