Tři způsoby duchovního hledání
V duchovním a často i osobním rozvoji se často vracíme k jedné podstatné otázce: jak naložit s lidským egem. Poměrná část tradičních nauk, morálních systémů i současných new age směrů přistupuje k egu jako k chybě ve stvoření, k jakémusi stínu, který je třeba zmenšit, uspat nebo skrze sebezapření a zdrženlivost eliminovat. Na jedné straně se může tento přístup zdát logický a snad i ušlechtilý. Vnímavý člověk totiž snadno nahlédne krásu jednoty, nesobeckosti a vzájemné empatie a začne podle tohoto ideálu žít. Vštipuje si skromnost, potlačuje hněv i závist a kultivuje vnější podobu vyššího, duchovního, nesobeckého života.
Tato cesta zmenšování a eliminace ega však zřejmě skrývá jedno nebezpečí. Sobeckost tímto způsobem zjevně mizí a to poměrně výrazně, avšak i přesto pouze zdánlivě. Je to tak, protože se neproměňuje, ale pouze vtlačuje do podvědomí. V integrálních vědách pozorujeme, že lidský vývoj neprobíhá v rovnováze. Jakmile na své cestě pokročíme, náš vnitřní vývojový program před nás postaví novou, podstatně silnější vrstvu dosud neviděné a neopravené lidské podstaty; nějakou náhlou a mnohdy sofistikovaně skrytou egoistickou touhu, ať už po moci, po uznání, po materiální či duchovní dominanci či kontrole. Postavíme-li svůj život pouze na zdrženlivosti a morálním obcházení ega, nemáme pro zvládnutí této nové vlny egoistické touhy žádný funkční nástroj. Nahromaděný tlak nakonec prorazí hráze morálky a původně ušlechtilá snaha se hroutí buď do pokrytectví, hlubokého osobního selhání, bezmocnosti, pocitu viny a bohužel často do cynismu.
V reakci na selhání tohoto morálního boje se v současnosti stále častěji obracíme k jinému, velmi lákavému přístupu; k neduálním naukám a myšlenkám absolutního vědomí. Tento směr přináší osvobozující vhled, že ego ve skutečnosti není reálnou entitou, ale pouhou iluzí a neustálým proudem myšlenek. Nabízí úlevné poznání, že nemusíme s ničím bojovat, protože pod povrchem lidského dramatu jsme všichni již neoddělitelnou součástí jednoho Celku. Pokud však toto poznání zůstane pouze v intelektuální rovině, stává se z něj ta nejrafinovanější forma úniku, takzvaný duchovní bypassing.
Pod zástěrkou vět typu 'nikdo neexistuje' nebo 'všechno je jen iluze vědomí' nebo 'děje se' snadno přehlížíme své skutečné emoce, nezpracované křivdy i toxické vzorce chování. Neduální koncepty, byť pravděpodobně nejčistší forma nauky se tak paradoxně mění v dokonalý obranný štít před vlastní pravdivostí, zranitelností a lidskou odpovědností. Místo skutečného osvobození dochází k pouhému odpojení od těla a reálného života. Nahromaděný stín nezmizí jen proto, že jsme se přesvědčili o jeho iluzornosti, a nepohodlná lidská přirozenost se dříve či později stejně přihlásí o slovo.
Integrální přístup tak nabízí odlišnou perspektivu. Perspektivu opřenou o reálně prožívaný stav většiny současných hledajících. Nenahlíží na egoismus jako na chybu, kterou je třeba zničit, ani jako na pouhou iluzi, ale přijímá ho jako nepostradatelnou surovinu a jediný reálný zdroj energie pro náš růst. Namísto neustálého boje s vlastními egoistickými touhami nebo útěku do abstraktní jednoty se učíme nad nimi budovat nový vnitřní pohyb. Tento pohyb vyžaduje nejprve absolutní pravdivost k sobě samému; to je plné přiznání vlastního egoismu a křivd; závisti, nemorálního dychtění či nenávisti, bez jejich maskování nebo výčitek. Síla a kapacita egoistické touhy tím zůstává zachována a dodává nám palivo pro náš růst, mění se však směr využití. Sílu divoké řeky taky nedokážeme zastavit stavbou hráze, ale dokážeme nad ní postavit elektrárnu, která se nesnaží divokost proudu potlačit, ale přeměňuje ho v užitečnou a prospěšnou sílu.
Duchovní zralost tak nelze měřit tím, jak klidní, vyrovnaní a hodní navenek dokážeme být ve chvílích, kdy ego spí pod tlakem morální zdrženlivosti, ani tím, jak vznešenými neduálními pojmy dokážeme popsat svět a situace v nichž se nacházíme. Měří se naší schopností vědomě zpracovávat stále těžší a náročnější vrstvy lidské přirozenosti (egoistických tužeb), které do našeho života vývojově přicházejí.
Cesta k vyššímu vědomí tak nemůže spočívat ve vytvoření iluzorního světa bez ega, ani v intelektuálně neduálním popření lidství, ale v každodenní práci, v níž se každá nová vnitřní překážka stává vítaným palivem pro hlubší spojení, pro zralost a svobodu člověka a celého stvoření.
