Byl Jom kipur, nejposvátnější den v roce, a synagoga Baal Šem Tova se naplnila k prasknutí. Všichni přítomní se usilovně modlili. Atmosféra byla plná intelektuálního soustředění, kajícnosti a strachu z toho, zda budou jejich modlitby vyslyšeny.

Byl horký večer a v ulicích starého města se začínalo stmívat. Sousedé uviděli moudrého Mullu Nasreddina, jak klečí na kolenou pod pouliční lucernou a úporně v prachu hledá něco na zemi.

Představme si lidskou mysl jako zrcadlo, které touží spatřit čistou pravdu a světlo. Často si však toto světlo představujeme v dokonalých tvarech, svázané přísnými pravidly, rituály a představami o tom, jak by mělo vypadat a jak bychom ho měli vnímat. Čím více se však upínáme na vnější formu a dokonalost, tím snáze můžeme přehlédnout skutečnou...

Ve staré Číně žil nosič vody, který každý den nosil z řeky do domu svého pána dvě velké hliněné nádoby. Měl je zavěšené na obou koncích dlouhé dřevěné tyče, kterou nosil na ramenou.

Mezi kabalisty a chasidskými mistry se po staletí traduje příběh o tom, jak vznikl náš svět. Na počátku věků prý Bůh stvořil obrovské nádoby, do kterých vlil své čisté, božské Světlo. Jenže toto Světlo bylo tak silné, intenzivní a divoké, že se nádoby pod jeho tlakem roztříštily.

Zkuste si představit lidský život jako nádobu s vodou. Čistá voda v ní představuje každý náš laskavý skutek, každé upřímné slovo a projev štědrosti a lásky. Někdy se však na dně usadí těžký nános soli, stíny našich minulých chyb, křivd a věcí, které se nám nepovedly.