Tyto otázky nejsou zamýšleny k získání konceptuálních odpovědí, slouží jako jemné obrácení pozornosti do vlastního nitra a k tomu, jak žijeme své každodenní vztahy.

Život nás, často, nevědomě a nepředvídatelně utváří. Utváří nás nejen tím, co radostného do naší zkušenosti přináší, a také tím, jaké šrámy v nás zanechává. V průběhu života si tak ve svém nitru skládáme skladiště. Vrstvíme do něj staré křivdy (ať už jsme stáli na straně té, která křivdila či té, které se stalo příkoří), vrstvíme v něm také...

Jako děti vzhlížíme často ke hvězdám a představujeme si život, jaký bychom jednoho dne chtěli žít. Představujeme si, jak se budeme cítit, až dojdeme do krajin našeho vnitřního volání. Ale jak tak jdeme životem, stane se nám, že na své sny postupně zapomínáme. Zapomeneme na to, kým se cítíme být, a také na to, kam toužíme v životě jít....

Člověk je ve světě poután svými smysly. Jeho zrak, jeho sluch, jeho dotek, jeho chuť, jeho pozornost, vše je orientováno do světa s urputnou touhou vzít si vše co svět nabízí a co si člověk přeje pro sebe získat. Tomuhle stavu říkáme služba náhradnímu já. Člověk je podřízen vlivům, návykům a touhám svého náhradního já, které neustálé bloudí smysly...

Co kdybychom skutečně uvěřili v lepší svět? Byla by taková víra odsouzena jako naivita, klam či pouhé zbožné přání? Byla by empirickou myslí postavena do role blázna? Bylo by to skutečně jen zmatení člověka, že by snad doufal ve svět lepší a nádhernější?