Návrat k původnosti, návrat domů
Člověk je ve světě poután svými smysly. Jeho zrak, jeho sluch, jeho dotek, jeho chuť, jeho pozornost, vše je orientováno do světa s urputnou touhou vzít si vše co svět nabízí a co si člověk přeje pro sebe získat. Tomuhle stavu říkáme služba náhradnímu já. Člověk je podřízen vlivům, návykům a touhám svého náhradního já, které neustálé bloudí smysly ve světě a hledá co by si mohlo přivlastnit. Člověka tímto způsobem vězní v poutech méně či více zjevné chamtivosti, nenávisti, zlé vůle a sobeckosti.
Kdyby však člověk našel byť okamžik, kdy se jeho náhradní bytost ze světa stáhne, poznal by, že jeho život není v jeho náhradním, psychologickém já, ale v jeho původní bytosti. V místě, kde nic netouží brát ze světa pro sebe na úkor druhých, ale kde naopak září laskavost a štědrost vůči celému světu, sebe nevyjímaje.
Člověk je poután ke svému náhradnímu já více nežli ke své původnosti. Jeho smysly dychtivě, s chamtivostí, bloudí po světě a sbírá střípky toho, co si myslí, že jej naplní a přitom nenachází ani pokoj ani mír.
Už jsme si přivykli takto žít, takto se jeden k druhému vztahovat, že ani nepomýšlíme na to, jak se z tohoto vymanit. Naše podřízení, naše vězení se nám stalo domovem. Chudým, bezbarvým, otupělým domovem, kde vládne chaos a strádání. A přitom by nám stačilo podívat se na svůj život pravdivě. Podívat se pravdivě komu a čemu sloužíme. Podívat se na to, že náš život není tak dobrý, jaký jsme si možná vysnili, že naše nitro nekvete radostí čím starší jsme, ale strádá pod větším a větším tlakem, který v nás bráním roste.
Je to tak, protože naše náhradní já je jako neukázněná touha. Žádá si, privilegovaně, vše po čem touží a častokrát na úkor druhých a světa. Náhradní já tak drancuje přírodu, prostředky, ale i nitro člověka pro pozlátko, které mu nikdy nepřinese naplnění ani štěstí.
Chybou člověka však není touha po štěstí, pokoji, klidu a naplnění. Chybou člověka je to, že utíká hledat tam, kde štěstí nebydlí. Hledá ho skrze své smysly ve formách a tvarech světa, které si pro sebe bere a které chce vlastnit. Namísto toho, aby se od forem na okamžik odvrátil a možná zahlédl něco, co v něm žije, ale co netouží nic vlastnit. Co v něm ozařuje život, ale nechce si jej brát. Co rozdává porozumění a soucit, ale netouží po slávě. Co oživuje vše na co sáhne a co moudře nakládá se vším, co je mu dáno ke správě.
Člověk odpradávna touží najít to, čemu ve svém nitru, říká domov. A člověk nemůže netoužit. Člověk nemůže nechtít blaho a dobrodiní. A kdyby člověk věděl, že v jeho původnosti, tam, kde náhradní já není pánem, ale služebným, najde největší dobrodiní, pokoj a naplnění. To jediné co je potřeba udělat je najít cestu, jak se od svého náhradního já otočit a vrátit se domů.
