Co když uvěříme?

Co kdybychom skutečně uvěřili v lepší svět? Byla by taková víra odsouzena jako naivita, klam či pouhé zbožné přání? Byla by empirickou myslí postavena do role blázna? Bylo by to skutečně jen zmatení člověka, že by snad doufal ve svět lepší a nádhernější?

Člověk současných dějin natolik přivykl bolestnosti a strádání, že jej byť jen myšlenka na spásu a možnost změny znechutí spíše než přiměje k naději. Není snad dnešní člověk omámen strádáním více než radostí a požehnáním? A nevzhlíží snad ke hvězdám se zlobou raději než se svátostí v srdci?

Co se nám stalo? Co je to za svět, za život, který člověk musí protrpět, jen aby na svém konci potkal smrt? Neznámo, ke kterému každý spěje, ale nikdo nedokáže ukojit otázku, co smrt je a kam člověka vede. Kdo z nás zná cestu životem, která by, jak léta jdou, ubírala z těžkostí a přidávala radost? Cestu, která by na konci člověka natolik prosvětlila, že by smrt byla vnímána ve své pravdě, bez domněnek? A nejen vnímána, ale přijata s plností odevzdání.

Co kdybychom jako lidé, namísto dohadování se, jak zlepšit svět, prvně uviděli, že to, co nám schází, je možná jen víra ve vlastní schopnost přivést tento svět do éry, kde skutečně lev a beránek mohou vedle sebe spočinout a každý život bude kvést v dobrotě světa.

Co když to, co nás nakonec sjednotí, nebude uniformní jedinost jednoho náboženství a jednoho světonázoru, ale víra v to, že jsme schopni vybudovat lepší svět, takový, o kterém nám vypráví každá báj, mýtus či náboženská literatura. Možná to jediné, co nám vskutku chybí, je Víra, že tam někde, v duchovních možnostech člověka, je Dobro, které je životodárné a uzdravující. Dobro, které Země ani člověk ještě nepoznal, ale které září ze světa imaginace jako naděje, jako vize, jako to, pro co jsme možná nakonec přece jen byli stvořeni.