Odpuštění

Život nás, často, nevědomě a nepředvídatelně utváří. Utváří nás nejen tím, co radostného do naší zkušenosti přináší, a také tím, jaké šrámy v nás zanechává. V průběhu života si tak ve svém nitru skládáme skladiště. Vrstvíme do něj staré křivdy (ať už jsme stáli na straně té, která křivdila či té, které se stalo příkoří), vrstvíme v něm také nesplacené dluhy, nepochopení, zášť a také věčnou otázku 'proč právě já?'.

Jak tak jdeme životem, zvykneme si nosit toto těžké břemeno s sebou natolik, až ho nakonec, nevědomě, začneme považovat za nedílnou součást toho, kým jsme. Až příliš často totiž podléháme iluzi, že hněv a zášť jsou prostředky, které nás chrání před těmi, kteří nám ublížili. Máme pocit, že dokud v sobě uchováváme chlad, odstup, odpor či nenávist, máme nad viníkem jakousi spravedlivou moc. Ve skutečnosti je to však přesně naopak.

Zadržovaná zášť je jako křečovité sevření pěsti. Neubližuje ani tak tomu, na koho se hněváme, ale spíše vyčerpává tu ruku, která se v pěst svírá. Každá nevraživost, kterou v sobě živíme, je vnitřním lpěním na minulosti, na něčem, co už neexistuje a co nelze změnit. Svazujeme tím své vlastní vnímání do úzkého prostoru starého zranění a tím se dobrovolně připravujeme o lehkost a svobodu bytí.

Odpuštění tedy není ani gestem slabosti ani ospravedlněním nespravedlnosti. Je to vědomý akt uvolnění. Je to rozhodnutí rozplést starý uzel a přestat věnovat svou životní energii tomu, co nás zmenšuje. Někdy se ale může zdát, že jít za druhým a přiznat vlastní pochybení je tou nejtěžší zkouškou, protože překonat vlastní pýchu vyžaduje nějakou tu odvahu. Avšak žádost o odpuštění je z hlediska vnitřní práce často tím snazším krokem. Jakmile totiž vyslovíme své 'omlouvám se', udělali jsme svůj díl práce. Odevzdali jsme břemeno a už nezbývá než pasivně čekat, jak s ním druhá strana naloží.

Odpustit druhému však vyžaduje mnohem hlubší vnitřní alchymii. Když odpouštíme, nezbavujeme se odpovědnosti tím, že ji přeneseme na někoho jiného. Když odpouštíme druhému, musíme plně stát v odpovědnosti. Musíme se v plnosti sebe sama dotknout vlastního zranění, rozpoznat bolest a přesto se vědomě vzdát přirozené touhy po držení se, po odplatě, zadostiučinění či po morální převaze. Odpustit znamená dobrovolně svléknout pocit oběti, který si často ani nechceme přiznat. Je to hluboká vnitřní proměna, v níž se rozhodujeme, že naše svoboda má vyšší hodnotu než naše dosavadní vězení.

Cesta k odpuštění druhému však nakonec směřuje i do našeho vlastního nitra. Jak často v sobě nosíme neviděnou výčitku vůči sobě samým? Za stará selhání, za špatná rozhodnutí, za to, že jsme v minulosti nedokázali být pevnější, moudřejší nebo laskavější, nebo, že jsme nedokázali předejít některým ublížením? Podobně jako hněv vůči druhým, i pocit viny a sebeobviňování je jen další formou vnitřního stažení, které nás drží v šachu.

Svoboda srdce nemůže být úplná, pokud z ní vynecháme sebe sama. A stejně jako odpustit druhému neznamená lehkovážně mávnout rukou nad daným zločinem, tak i odpustit sobě neznamená snižovat váhu vlastních chyb. Znamená nahlédnout na svá minulá selhání s hlubokým porozuměním. Znamená to uznat, že jsme tehdy jednali z místa, kde jsme se právě nacházeli, s vědomím a schopnostmi, které jsme v tu chvíli měli, ale také, že nyní se již rozhodujeme stejné chyby nečinit, protože již známe lepší způsob žití a jednání.

Odpuštění nemusí být zdlouhavý proces na jehož konci musíme čekat, až čas zahojí všechny rány. Odpuštění je aktivní volba. Je to chvíle, kdy vnitřně plně nahlédneme zbytečnost a tíhu toho nosit s sebou dále staré křivdy a s výdechem je jednoduše necháme odejít. Odpustíme-li, druhým i sobě, nejenže nic neztratíme, ale paradoxně získáme. Získáme novou vnitřní kapacitu, nový vnitřní prostor. Čistý, obsáhlý, vyrovnaný a stabilní. Když z vnitřního chrámu odpuštěním odnášíme těžký nábytek minulosti, může v něm opět volně proudit světlo, pokoj a čerstvý vzduch. Odpuštění se tím stává nejkrásnějším návratem domů: k sobě samému a k vyššímu, do nezatíženého, čistého a svobodného Bytí.