Kam si přejeme jít?

Jako děti vzhlížíme často ke hvězdám a představujeme si život, jaký bychom jednoho dne chtěli žít. Představujeme si, jak se budeme cítit, až dojdeme do krajin našeho vnitřního volání. Ale jak tak jdeme životem, stane se nám, že na své sny postupně zapomínáme. Zapomeneme na to, kým se cítíme být, a také na to, kam toužíme v životě jít. A namísto hledání toho, co nás nejniterněji volá, podlehneme tomu, co je lehce dostupné a co alespoň částečnou ozvěnou připomíná ono původní volání.

Jako děti ještě nerozumíme tomu, že to po čem naše nitro volá je uvědomění a hlavně vtělení smyslu toho, proč jsme tady. Proto se také necháváme lehce unést tím, co nám svět venku nabízí namísto toho. A proto také v určitém okamžiku našeho života nahlédneme, že i přes všechno pozlátko, kterým jsme svůj život obohatili, naše nitro zůstává neuspokojené.

Je to vzácný moment, toto prozření. V pereniální moudrosti se tomuto momentu říká různě, ale vždy jde o stejnou zkušenost, že přes veškerou snahu, přes veškeré úsilí získat a podmanit si svět, jsme pořád jako děti, které hledí ke hvězdám s nadějným srdcem, ale které ještě nemají vyvinutou schopnosti vědět, jak najít a naplnit smysl vlastní existence.

Je to prozření, že naše vnímání života je stále naivní, nevinné ve své podstatě, to ano, ale naivní. Nevědomé a neznalé toho, co se v našem nitru ozývá a kam nás směřuje.

Toto prozření nám však umožňuje vzhlédnout ke hvězdám znovu, nově, otevřeněji a schopněji. Umožňuje nám znovu uvidět, kam jsme chtěli jako děti jít, a ukazuje nám také, že nyní je toto místo uskutečnitelné a dostupné, protože nyní již oplýváme jistou duchovní schopností vydat se a možná i uskutečnit naši cestu.

V každém nitru dřímá původní bytost, ta, která je uzavřena pod původním zraněním, a nad níž se vrství náhradní, psychologické já, jako pozlátko. A každá původní bytost volá po svém naplnění. Po naplnění své konkrétní existence. Stejně jako dítě touží vyrůst a stát se plnohodnotným dospělým, touží i naše původní bytost po proměně a přerodu z bytosti rozdělené a nevědomé, na bytost plnou a vědomě se podílející se na životě a jeho vývoji.

A tak, až se dneska večer na okamžik zastavíme a pohlédneme k nebi, ucítíme ve svém nitru znovu onen vzácný moment spojení a směrování, který byl dlouho skryt, ale znovu v nás ožívá, tentokrát však nezůstává v krajinách představivosti, ale jako fénix se touží přerodit do skutečnosti každého života.