Existuje cesta z utrpení?

Když řekneme slovo osud, často si představíme cosi vnějšího, tedy sílu, která nad námi vládne bez našeho přičinění. Východní buddhismus a židovská mystika neboli kabala však přinášejí radikálně odlišný pohled. Obě tradice se shodují v tom, že jsme architekty své vlastní reality. Zatímco buddhismus k tomu používá koncept karmy, kabala, hovoří o zákonu příčiny a následku. Obě učení nabízejí hluboké mapy lidské existence. Když je položíme vedle sebe, nezjistíme, které je lepší, ale uvidíme dvě fascinující perspektivy, které se potkávají v jednom bodě, jímž je přítomný okamžik naší volby.

V buddhismu není karma trestem ani odměnou od žádné vyšší bytosti. Samotné slovo karma doslova znamená čin nebo aktivitu. Klíčem k pochopení karmy je to, že nejdůležitější částí každého činu je záměr, který za ním stojí. Buddhističtí praktikující často přirovnávají lidskou mysl k úrodné zahradě. Každá myšlenka, slovo nebo skutek poháněný hněvem, chamtivostí či klamem je jako zasetí plevele, který dříve či později vyroste a přinese trpkost. Naopak činy motivované soucitem, štědrostí a moudrostí zasévají semínka budoucího klidu a jasnosti. Z tohoto pohledu nejsme trestáni za své hříchy, ale prožíváme přirozené důsledky svých vlastních duševních stavů. Dokud reagujeme nevědomě a automaticky podle starých vzorců, točíme se v kruhu reaktivního utrpení, kterému východní tradice říkají samsára.

Mystika kabaly se na lidský život dívá skrze optiku duchovní fyziky. Podle ní je celé stvoření tvořeno jedinou substancí, kterou je touha přijímat. Tato touha se má postupně vyvinout v touhu odevzdávat neboli v altruismus či dokonalou štědrost, aby se stala podobnou svému dokonalému Zdroji, Bohu. To, čemu východní tradice říkají karmické rány, nazývá mystika tlakem vývoje. Pokud jednáme čistě sebestředně a chceme jen přijímat pro sebe na úkor druhých (často nevědomě), dostáváme se do rozporu se základním zákonem vesmíru, kterým je jednota a štědrost neboli odevzdávání. Tento rozpor pak vnímáme jako krizi, strádání nebo těžké životní zkoušky. Není to však odplata trestajícího Boha, nýbrž naprosto přesná zpětná vazba systému. Ta nám citlivě i důrazně oznamuje, že jdeme proti proudu života a že je čas změnit směr.

Byť každá z těchto tradic vyrostla v jiném kulturním a historickém podhoubí, jejich shoda v praktických otázkách lidského bytí je ohromující. Obě cesty nám berou roli bezmocné oběti okolností a vrací nám plnou odpovědnost za náš život. Shodují se také v tom, že vnější čin bez správného vnitřního nastavení nepřináší pozitivní změnu. Ve východních tradicích rozhoduje vnitřní čistota motivace a v mystice rozhoduje záměr, pro koho věci děláme, tedy zda pro vlastní ego, nebo pro prospěch celku. Dokonce i koncept reinkarnace v obou systémech slouží jako milosrdná škola vědomí, kde neúspěch v jedné lekci neznamená věčné zatracení, ale pouze potřebu lekci opakovat, dokud ji nepochopíme a nevtělíme její dobré plody.

Pro náš každodenní život z toho plyne neocenitelná pomoc. Například když se dostaneme do těžké situace nebo konfliktu, můžeme okamžitě využít sílu obou těchto pohledů. Východní přístup nás učí všímavosti, tedy schopnosti zastavit se na jeden nádech uprostřed hněvu a vědomě se rozhodnout, že nebudeme zasévat další semínka budoucí bolesti. Mystický přístup nám zase pomáhá přenastavit náš vnitřní záměr například v situacích, kdy se cítíme vyhořelí a prázdní. Stačí se upřímně zeptat sám sebe, zda se z dané situace nesnažíme jen egoisticky urvat něco pro sebe, a pokusit se přesunout pozornost na to, jak můžeme podpořit své okolí. Tento drobný vnitřní posun okamžitě uvolní napětí a sladí nás s přirozeným proudem života.

Nakonec totiž platí, že minulost sice určila to, kde stojíme dnes, ale naše přítomná volba plně určuje to, kde budeme stát zítra.