Lešení nebo dům?

Většina z nás přichází na duchovní cestu s hlubokou touhou po bezpečí, po společenství, po domově a úlevě. Je to naprosto přirozené a posvátné volání naší duše. Chceme mapu, která nás provede krajinou života, jasné ukazatele a moudré průvodce, o které se můžeme opřít a z jejichž duchovní energie můžeme čerpat, když potřebujeme. V určité fázi našeho zrání je tato vnější struktura nesmírným darem a vlastně i nutností. Funguje jako lešení při stavbě domu, poskytuje nám laskavé ohraničení, pocit bezpečí a pomáhá nám stoupat k nebi v době, kdy se naše vnitřní základy teprve rodí. Rituály, tradice, linie a učitelé jsou pevnými pilíři tohoto lešení, které s láskou drží a podporují náš prostor, abychom mohli stabilně růst. Je to nezbytné a nelze to přeskočit. Někdy se nám, ale stane, že si na tuto vnější oporu zvykneme natolik, až uvěříme, že smyslem cesty je na tomto lešení navždy zůstat. Zaměříme tak veškerou svou pozornost na jeho udržování a v té upřímné snaze si nevšimneme, že pod lešením už dávno vyrostl náš vlastní, pevný a dospělý dům.

V integrálním pojetí je náš duchovní růst organický a nesmírně jemný proces. Může přijít chvíle, kdy se lešení kolem nás začne přirozeně rozvolňovat nebo kdy sami pocítíme volání začít ho s hlubokou bázní a úctou rozebírat. Tento moment tak často bývá doprovázen posvátným chvěním a nejistotou. Najednou ztrácíme vnější opěrné body, nikdo zvenčí nám neschvaluje každý krok a my můžeme mít pod vlivem starých přesvědčení pocit, že jsme osamocení nebo že jdeme špatně. V integrálním vnímání je však tento stav zdánlivého prázdna a nejistoty jedním z nejfascinovanějších milníků. Když se totiž staré jistoty zdravě rozplývají, dochází k hlubokému přenastavení celého našeho vědomí. Naše vnitřní energie se přestává spoléhat na ujištění z vnějšího zdroje a s nesmírnou jemností probouzí své vlastní, doposud skryté kapacity. V tom prostoru, které po demontáži starých jistot zůstane, můžeme vnímat ryzí, neotřesitelně pevnou půdu pod nohama. Zjistíme také, že to, co se z nás otřáslo, nebylo naše spojení s vyšším, ani naše vnitřní hodnota. Ale jen to, co už splnilo svou milosrdnou službu, aby uvolnilo prostor pro naši vlastní vnitřní kompetenci.

Dozrát do této kompetence, do vlastní duchovní dospělosti neznamená, že starou cestu zavrhneme nebo na ni budeme pohlížet s hořkostí. Ryzí integrace je aktem nejvyšší lásky a úcty. Znamená plně uznat hodnotu všeho, čím jsme prošli a s hlubokou vděčností poděkovat každému učiteli i každému pravidlu za to, že nás donesli až sem. Někdy zůstaneme ve stejném systému i po této proměně a někdy musíme odejít. Každý z nás je povolán k tomu svému. Tím, že sundáme lešení, neničíme stavbu, naopak, teprve tehdy dáváme svému vnitřnímu domu vyniknout v celé jeho jedinečné kráse a svobodě. Vstupujeme tím do fáze, kdy se naše duchovní praxe stává živou, lidskou a plně ověřenou skrze náš vlastní každodenní život. Už nepotřebujeme vylepšovat lešení, protože zjišťujeme, že ta nejpevnější stavba vědomí se nachází přímo v jádru naší bytosti.