Vzestupy a pády

Když člověk zkoumá cestu vnitřního probouzení, zřídkakdy se odvíjí podle našich představ o plynulém a přímém stoupání k čistému Světlu. Všichni kdo vstupujeme na duchovní cestu, dříve či později narazíme na paradoxní smyčku: když se naše nitro dotkne nové roviny milosti, moudrosti nebo svobody, přijde nečekaný sestup. Do vědomí, které ještě před chvíli zářilo jasem a radostí se začne plížit temnota, vyprahlost, pochybnosti a chlad citu.

Takovýto pokles bývá srdcem vnímán jako hluboké zklamání, jako pád z milosti, selhání nebo ztráta a žal z toho, co bylo tak pracně objeveno. Avšak, podíváme-li se z pohledu integrální moudrosti nemůžeme tento pokles považovat za selhání, ale zvláštně, naopak za nástroj posvěcení.

Zkušenost s duchovní růstem nám říká, že se zřídka odvíjí rovně, spíše se stáčí, jako spirála DNA, kolem sebe sama a každý sestup do temnoty, který připomíná návrat na samý počátek, se ve skutečnosti odehrává v novém, hlubším rozměru Bytí. A tak, prožíváme-li opětovný pocit prázdnoty, neprocházíme tím stejným údolím, kterým jsme již prošli ale konfrontujeme se s hlubšími, dosud neprosvětlenými záhyby naší bytosti. Čím vyšší Světlo se do nás vlévá, tím mocnější stín vrhají místa, která v nás dosud neprošla proměnou. Vyšší poznání, zdá se, si vždy vyžaduje čistší, širší a prostornější nádobu vědomí.

V integrálních duchovních vědách se říká, že aby mohla bytost plně přijmout a unést vyšší světlo duchovní pravdy, musí nejprve sestoupit do svých vlastních hlubin a vysvobodit to, co tam zůstává spoutáno. Tento pokles je tak jakýmsi hlubokým nadechnutím Celku před dalším vzestupem, tedy momentem, kdy je staré svlékáno, aby vznikl prostor pro novou, celistvější kvalitu Bytí.

A tak možná, že, když se přestaneme před stavem duchovní prázdnoty a temnoty skrývat, přijmeme jej jako posvátný rytmus posvěcování. A tím změníme samotný charakter celé naší cesty. Přestáváme se před temnotu a její zničující sílou chvět strachem, ale vnímáme ji jako to, čím možná odjakživa byla: neviditelným, přesto hmatatelným prahem, skrze který bytost vstupuje do ještě hlubší blízkosti s Bytím.